LA-VÍNA

Moravská Nová Ves. Slýchám o ní už dlouho. Od svého kamaráda Petra – vášnivého milovníka vína a vina moravského obzvláště a vína z rodinných moravských vinařství především. A také majitele vinotéky U Lachtana – specializující se - hádejte na jaká vína …
A také od něj slýchám s úctou a obdivem vyslovovat jména Glos, Miklica, Rajský. Jména vinařů z Moravské Nové Vsi, členů vinařského sdružení Collegium Vinitorum. Svá vína pod touto společnou značkou nejen prodávají a propagují, ale vytvořili si i společná pravidla, jak je pěstovat a vyrábět, tak aby všechna jejich vína byla hodna tohoto honosně znějícího označení. Ale vinaři sdružení v Collegiu Vinitoru se nestarají jen o vlastní vína. Třeba pan Glos pečuje i o to, aby nabídka vinných odrůd, pěstovaných na Moravě byla ještě pestřejší a aby Morava měla své vlastní, tedy zde na Moravě vyšlechtěné odrůdy.

A pečuje úspěšně! Již dnes se můžete setkávat, nejen v jeho vinařství, s odrůdami jako Cabernet Moravia, Fratava. Odrůdami pocházejícími ze šlechtitelské líhně pana Glose. A další se již líhnou! Jako třeba Modrava a Rulenka. Jsem zvědav, zda prvně jmenovaná bude věrna svému jménu a bude vhodná především k pěstování v horských oblastech a nejlépe se jí bude dařit na šumavských slatích v okolí Kvildy, Srní a – samozřejmě Modravy …
Moravská Nová Ves vlastě není žádná ves. Už od roku 1897 je ro městys. Obec, která už si nezaslouží oslovení ves, ale do města jí přece jen ještě kousíček chybí. Není ale vždycky na škodu, když něco chybí. Není určitě špatně, když chybí věnce panelákových sídlišť, ruch a hluk hektického života a také něco z městské neosobnosti. A jak je to dobře, že Moravská Nová Ves není neosobním městem, ale „jen“ městysem s vlídnými a družnými lidmi jsem se přesvědčil hned první večer.
Do Moravské Nové Vsi jsem se vypravil začátkem července na slavnost Otevřených sklepů. Pro jistotu ale přijíždím o pár dní dříve – kvůli časovému posunu a nezbytné aklimatizaci. A taky kvůli řádnému zavínění. Po spěšném (a asi trochu odbytém) ubytování vyrážím do Výmolu – unikátní sklepní uličky se dvěma řadami sklepů a ořechovou ‚alejí‘ s dřevěnými lavičkami mezi sklepy. Hned ob dva sklepy, na lavičkách pod ořešákem, popíjí a klábosí tři vinaři. A v jednom z nich podle fotografie poznávám pana Miklicu. No řekněte, mohl jsem si přát lepší doporučení, na dveře kterého sklepa zaklepat? A hned v první minutě mě ovane to neměstské hřejivé osobno. Pan vinař, pan Antal, mě vítá s úsměvem a srdečností a hned mě zve dál k okoštování. Suchá bílá, aromatičtější bílá, červená – moravské odrůdy a nakonec nově vyšlechtěné odrůdy slovenské – Nitra, Váh, Dunaj … Vína pana Antala byla opravdovým zážitkem, ale ještě větším zážitkem bylo to přijetí, ten kus večera s ochotným a milým vinařem, povídání s ním – o moravských i slovenských vínech, o Moravě i o Slovensku, odkud pan Antal pochází a jehož krajinu já jsem si již dávno zamiloval … A je úplně jedno, že pan hostitel je vinař a znalec a já jen milovník vína. Mohl mi dát najevo, kdo tady vínu rozumí. Ale nedal. A já jsem se díky jeho nepovýšenému jednání vůbec necítil neználkovsky trapně. S úsměvem uléhám k první noci na Výmolu a s úsměvem se ráno probouzím. Vykouknu ze dveří obydlí a od jednoho sklepa už na mě mává pan Antal a s úsměvem mě zdraví jako starého známého … Inu městys!
V předvečer Otevřených sklepů přijíždí Petr s přáteli a přiváží další nezapomenutelný zážitek. S panem Miklicou domluvil ochutnávku jeho vín. A ochutnat proslulá Miklicova vína přímo v jeho sklepě a s vinařem osobně, to opravdu láká! Vína rozhodně dostávají své pověsti. Jsou dělaná trochu víc 'na cukru', jak říkají vinaři, takže zejména dámy si přicházejí na své, obzvláště u bobulových výběrů. Pan Miklica, který se vinaření věnuje od útlého dětství, nám vysvětluje, jak a které víno dělá. Pěstuje Chardonnay, Muškát Moravský, Veltlínské zelené a Sylván, z modrých odrůd to jsou Zwaigeltrebe a Cabernet Moravia. Vinné keře vede na jeden tažeň a na něm nechává vždy osm letorostů, přesně tak jak tady v Moravské Nové Vsi převážná většina vinařů. Nepoužívá žádnou chemii, vína kvasí spontánně bez přídavků kvasinek, přesně tak jak říká: donesu si jich dohromady z vinohrada s hrozny. Vína potom nechá rok zrát v „bečkách“ a druhým rokem dává bílá do malých nerezových nádob, ale obě lahvuje až po dvou letech. Mimochodem, všechny sudy ve sklepě jsou velice pěkně ručně vyřezávané jak jinak než samotným panem Miklicou. Všechna vína co ten večer ochutnáme, jsou plná, extraktivní, harmonická a jemná s dlouhým závěrem. Závěrem dostáváme jako sladkou tečku archivní Chardonnay výběr z bobulí z roku 1994 a druhé navíc s botrytídou z roku 1990, obě jsou krásně naležená, neuvěřitelně vitální a plná, všechny nás ohromí. Když končíme ochutnávku ve sklepě, spouští se déšť, takže plánované posezení pod širým nebem, pardon, pod ořešáky, se přesouvá do koštovny nad lisovnou, kam se spolu s námi hodlá dostat ještě jedna menší, neplánovaná skupina. Stoupáme vzhůru a rozhlížíme se po malé, moravskými motivy malované místnůstce a pak se nedůvěřivě otáčíme na schodiště zaplněné spoustou dalších zájemců. Dobrý luďja sa zmjestí všade, vyřeší situaci pan Miklica, a tak se také stalo. A právě tahle věta dokonale charakterizuje atmosféru toho večera, ducha sklepa i pana Miklicu osobně. Ale nejen jeho. Tento duch lidského sblížení a pospolitosti vládne i u mnoha dalších moravských vinařů a v jejich sklepích. Na jižní Moravu se jezdí za skvělým vínem.

Ale právě tak stojí zato na jižní Moravu, k jihomoravským vinařům, jezdit za tímto vinařským duchem. Samozřejmá dobrosrdečnost a vstřícnost pana Antala a jeho slovenské řeky. Bodrost pana Miklici a jeho archivní skvosty z přelomu osmdesátých a devadesátých let – to byly zážitky, které mě v Moravské Nové Vsi nadchly. A pak ještě posezení pod ořešáky v té vinné aleji mezi sklepy na Výmolu. Snídaně pod zelenou střechou, skrz kterou probleskávají zlaté nitky ranního slunce. Podvečerní posezení, - zlatá barva nitek tmavne, z ranních světlezlatých paprsků se stávají oranžovozlaté. A pak zmizí docela, to když už slunko nemá sílu držet se nad střechami sklepů. Pracovní ruch utichá a na Výmol padá soumrak a klid. Lavičky po ořešáky se zaplňují, vzduchem letí vlídná slova, ostřejší tón nezaslechneš. Jen vlídná slova, pokřikování uléhajících ptáků a cinkání skleniček …
Středeční ráno 5. července je ale všechno jinak! Poklidná pohoda Výmolu je tatam. Pro dnešní den ji zcela vytěsnila úplně jiná pohoda. Dveře většiny sklepů otevřené dokořán, před sklepy prostřené stoly s koláči, škvarky, pomazánkami a především láhvemi moravskonovoveských vín. Mezi stoly procházejí se skleničkami návštěvníci, degustují, ochutnávají a vychutnávají.

Degustátoři, ochutnávači, vychutnávači – každá si ten povedený den užívá po svém. Ti první rozvážně a zkoumavě prohlíží sklenky, několikrát přičichnu, víno ve skleničce roztočí jako káču a znovu přičichnou. A pak konečně ochutnají. Poválí v ústech, provzdušní a pak teprve pomalounku víno polknou. Pokývají hlavou, mimikou naznačí svůj dojem, mají–li s kým, podělí se o něj a pak si jej zapíší do degustačního lístku. Vínu rozumí. Zajímá je, jak se komu letos to které víno povedlo, které opravdu stojí zato. Poznají to.
Ochutnávači se na první pohled degustátorům podobají. Jejich postup je podobný, jen ne tak důkladný. Víc než čirost a jiskra, množství cukru, kyselin a jejich poměr, vyváženosti, délka dochuti a potenciál zrání je možná zajímá, po čem víno voní, po čem chutná a jak jim chutná. Které by si nalili k rozjímání u krbu, které by nalili rozjařené společnosti a které dámě při romantickém večeru.
A pak jsou tu vychutnávači. Víno mají rádi. Ale nemají potřebu se v něm příliš pitvat. Nesoustředí se tolik na víno jako takové, vnímají ho jako součást atmosféry, chvíle, kterou prožívají. Nemají potřebu ho analyzovat a často ani nemohou – nebyla jim dána vytříbená jemnost čichových a chuťových buněk, hloubka čichové a chuťové paměti, neměli touhu nebo příležitost je procvičovat a rozvíjet. Milují víno. Milují ho tak trochu v duchu známého citátu … „Když víš, proč miluješ, nemiluješ“. Nemají to vždycky jednoduché, tihle vychutnávači. Degustátorům často lezou na nervy. Degustátoři nechápou, jak se mohou rozptylovat tolika podružnými, s degustovaným vínem nijak nesouvisejícími vjemy, jak mohou věnovat pozornost naproti sedící ženě, když před nimi ve skleničce se třpytí takové drahokamy. Ne že by je ženy nezajímaly. Ale v té chvíli vzbuzuje jejich vášně toliko víno. Asi jako působí červená barva na býka na koridě nebo na krocana na dvoře. I kdyby to víno bylo bílé …
Nerad bych, aby to vyznělo jako vysmívání se degustátorům a ochutnávačům. Tak to není. Nesměju se jejich zkoumání vína. A také nechci říct, že oni by víno nevychutnávali. Vůbec ne! Jistěže víno milují, možná zbožňují a zcela jistě vychutnávají – svým vlastním způsobem. Tak jako vychutnávači. Respektuji jejich podobu lásky k vínu. A bude dobře, když to bude i naopak. Respektujme se a doplňujme se navzájem. I vychutnávač si někdy rád poslechne degustátorovo zasvěcené hodnocení vína, nechá si od ochutnávače napovědět, co že to za ovoce je tom víně zakleté. A nejeden degustátor rád občas, spolu s vychutnávačem,
zvedne hlavu od sklenky a zahlédne a ucítí, jak se to krásno kolem s tím vínem nádherně snoubí …
Asi jste už pochopili, že já jsem čistokrevný vychutnávač. A tak ode mne, prosím, neočekávejte žádné rozbory a hodnocení vín, se kterými se na svých cestách setkám a o kterých se zmíním. Od toho jsou povolanější. Já bych vás rád pozval na Moravu, za moravskými vinaři a jich jménem, za pohodou a atmosférou jejich sklepů, za zážitky, v nichž vinaři a víno hrají hlavní roli.

H.Mazánek www.cesty-za-vinem.cz